Svět myslivosti přinesl v souvislosti s africkým morem prasat (AMP) v uplynulých měsících množství informací, ať šlo o průběžné zpravodajství o nákazové situaci, rozhovory s domácími či zahraničními odborníky, odborné články atd. Jako jediný časopis jsme sice zveřejnili kritické stanovisko Krajské koordinační rady okresních mysliveckých spolků Zlínského kraje k řešení situace s AMP (Svět myslivosti č. 9/2017), ale jinak myslivci ze Zlínska zatím nedostali na našich stránkách více prostoru. Počátkem listopadu jsem se proto vypravil do zasažené oblasti, abych o situaci promluvil s Ing. Jaroslavem Šarmanem, mysliveckým hospodářem Honebního společenstva Kašava Držková, jehož honitba leží v „zelené zóně" zamořené oblasti. Protože se známe z let strávených na Lesnické a dřevařské fakultě v Brně, nebude snad čtenářům v rozhovoru vadit tykání.

Jardo, v telefonu jsi mi prozradil, že se osobně znáš s myslivcem, který asistoval u nálezu prvních nakažených divočáků...
Ano, jsem s ním v podstatě v každodenním telefonickém kontaktu. On je přímo z Příluků, takže když si voláme, sděluje mi, co je nového v zóně za ohradníky, co se podařilo najít a podobně.

Jak jste přijímali opatření Státní veterinární správy vydaná v souvislosti s morem?
Problém byl v tom, že ze začátku jsme měli málo informací, nikdo nic pořádně nevěděl, a do toho přicházela poměrně striktní nařízení, která se často měnila, a změny byly z mého pohledu hodně chaotické. Mnoho myslivců si je nedokázalo ani vysvětlit, takže zmatek dopadal na veterinární správu, kde měli desítky, možná stovky telefonátů, na státní správu myslivosti, po které myslivci také chtěli vysvětlení, jak je potřeba nařízení chápat, a v konečné fázi byly takto bombardovány ve stejné věci i okresní myslivecké spolky. Z tohoto pohledu bylo vše velmi chaotické a v podstatě to tak je doteď, přestože jsme veterinární správu žádali o změnu přístupu. Jako příklad mohu uvést způsob zveřejňování změn mimořádných veterinárních opatření. Když byla vydána nějaká změna, a šlo o několikátou v pořadí, chlapi museli pročítat několik dokumentů a složitě hledat, co se vlastně změnilo. Přitom by stačilo vydat celé aktuální znění třeba se zvýrazněním změn. Další věcí bylo, že jsme některé pasáže v nařízeních dodnes nepochopili, zdály se nám nesmyslné a nikdo nám je nebyl schopen vysvětlit.

Můžeš být konkrétní?
Státní veterinární správa od počátku tvrdí, že jedním z hlavních cílů je udržet populaci černé zvěře v zamořené oblasti na jednom místě, což chápu a souhlasím s tím. Ale jestliže je vydán plošný zákaz přikrmování, a tedy i vnadění, musí se přece počítat s tím, že divočáci budou hledat potravu a změní stávaniště. U Zlína naštěstí stála kukuřice, takže černá z oblasti neodtáhla. A když jsme později dostali „příkaz" intenzivně ji lovit, přičemž přikrmování bylo znovu povoleno jen krátce předtím, nikdo z veterinární správy se nemohl divit, že výsledky se nedostavily okamžitě. Zvěř se přece musí znovu naučit chodit na vnadiště a to nějaký čas trvá. Rybář také nebude úspěšný, pokud na háček nedá návnadu.

Jak to bylo s chutí myslivců lovit v režimu mimořádných veterinárních opatření?
Různě. V „zelené zóně" začali jako první lovit myslivci v honitbách, kde hrozí velké škody působené zvěří. Opět se však naráželo na nedostatek informací, například co se týče odevzdávaných vzorků. Opakovaně se třeba stalo, že lovec přijel na „veterinu" a tam ani nevěděli, jaký vzorek od něho mají vzít, protože se průběžně měnila pravidla. Byly problémy s počtem míst, kam se měly vývrhy, kadávery a ulovené kusy odevzdávat – dvě kafilérie na Moravě jsou přece jen málo. Jedna nakonec odmítla ulovené kusy a vývrhy přijímat. Potom se řešily různé technické problémy, například rozměry dodaných kafilerních boxů, do kterých měly být ukládány úlovky. Bylo toho hodně, ze začátku to bylo šílené, teď už to jakž takž funguje. Myslivci v některých honitbách ale odmítají lovit, protože je proti jejich přesvědčení, že se likviduje zvěřina z kusů, u kterých nebyla nákaza prokázána. Ptají se, proč se má vyhodit, když byl divočák zdravý. Je to pro ně etický problém, v podstatě svatokrádež.

A co zkušenosti s vyplácením nálezného, zástřelného či kompenzací za odevzdané divočáky?
Ty jsou také různé. Někomu byly peníze vyplaceny hned, jinému s poměrně velkým zpožděním, což mezi myslivci nevyvolává důvěru. Někteří musejí navíc jezdit pro potvrzení žádosti o proplacení ulovených divočáků třeba 50 kilometrů a nikoho na „veterině" nezajímá, že vedle papírování tomu musejí věnovat svůj čas a projedou benzín, který platí ze svého. Motivaci lovců navíc ovlivňuje přístup některých mysliveckých spolků, které si nárokují právo na zástřelné nebo i na nálezné za uhynulé kusy černé zvěře.

Jak se mezi myslivci hodnotí nasazení policejních odstřelovačů?
Je potřeba vidět několik věcí. Asi po deseti dnech, co bylo domácím myslivcům v „červené zóně" umožněno za extrémních omezení lovit, přišlo zjištění, že výsledek lovu není takový, jak by si „nahoře" někdo přál. Dodnes nevím, kolik divočáků se mělo ulovit, aby panovala spokojenost. Již po velmi krátké době padlo rozhodnutí povolat policejní odstřelovače. Návrh byl ihned medializován, ale pak trvalo dva týdny, než přišla na řadu jeho realizace. V polovině října odstřelovači nastoupili do akce a jsou bezpochyby úspěšní. Je ale potřeba vidět, že aby mohli dobře fungovat, musejí se jim věnovat domácí myslivci – starají se o vnadiště, zavádějí odstřelovače na posedy, zajišťují odstraňování úlovků atd. Je to pro ně docela velká zátěž. Dělají černou práci, kterou nikdo nevidí, a při tom musejí chodit do zaměstnání. Odstřelovači tedy efekt přinesli, ale stát to stojí rozhodně nemalé peníze. A odůvodňovat jejich nasazení tím, že domácí myslivci to nezvládali, je nesmysl. Ti zatím dělají vše, co se jim přikáže. A dobrovolně.

Můžeš popsat, jakým systémem od počátku probíhalo vyhledávání kadáverů?
Systém v tom moc nebyl. Chlapi byli samozřejmě ze začátku nabuzení, chtěli pomáhat. Scházeli se, když měli čas, tedy hlavně po práci nebo o víkendech. Řekli si, kam kdo půjde, a procházeli honitbami, hlavně známými stávaništi zvěře. Protože divočák nakažený morem má horečku, snaží se dostat k vodě, takže se chodilo hodně kolem potoků, v různých úžlabinách apod. Ze začátku bylo hledání jednodušší než teď, protože kadáver se v teplém počasí rozkládá rychleji a prozradí ho zápach. Nyní je to složitější. Chlapům navíc ubývá sil.

Jaké jsou zkušenosti s pachovými a elektrickými ohradníky? Opakovaně byla zpochybňována jejich účinnost kvůli jejich průchodnosti, která divočákům nedělá problém.
Uvedu příklady. Těsně předtím, než se začal stavět elektrický ohradník, přešla přes pachový ohradník – shodou okolností k nám do honitby – tlupa šesti až osmi divočáků. Jednoho z nich při tom srazilo na silnici auto. Pachový ohradník jim zjevně nevadil. A co se týká elektrického, ten bývá poměrně často povalen, právě proto, že černá jím prochází. Z minulého týdne (rozhovor proběhl 9. listopadu – pozn. red.) mám informaci od kolegy ze spolku, jemuž telefonoval nějaký řidič, že za bílého dne viděl, jak tlupa divočáků přeskakuje elektrický ohradník a směřuje do naší honitby... Vidím to tak, že pokud se divočák pomalu, v klidu přiblíží k elektrickému ohradníku, například při hledání potravy, a není ničím stresován, dostane ránu a ta ho možná „otočí". Jestli je ale rozběhnutý, ohradník ho nezastaví.

Na některých místech navíc není ohradník uzavřený...
Ano, je to v místech, kde do ohrazeného území odbočuje silnice. Mezi myslivci se mluvilo o tom, že byla pozorována bachyně, která se naučila se selaty přecházet jednu takovou křižovatku. Černá zvěř je velmi inteligentní, takže je určitě schopná si poradit.

Je podle tebe reálné dosáhnout stavu, kdy v zamořené oblasti nebude jediný divočák a území bude možné dlouhodobě udržovat v izolaci od černé zvěře?
Běžnými metodami podle mého názoru nelze veškerou černou zvěř zlikvidovat. A domnívat se, že do území ochráněného takovým způsobem jako dnes, tedy pachovým a elektrickým ohradníkem, nepřijde zvenčí jiná černá zvěř, je naivní.