Ve stanovisku se konstatuje, že „nasazení Policie České republiky k usmrcování prasat divokých ve Zlínském kraji je v rámci krajní nouze opatřením proti šíření mimořádně nebezpečné nákazy AMP podle § 56 odst. 1) písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR". Podepsán je pod ním Ing. Martin Žižka, Ph.D., ředitel odboru státní správy lesů, myslivosti a rybářství MZe.

Aniž bych chtěl panu řediteli jakkoliv sahat do svědomí, je zjevné, že toto stanovisko nemůže uspokojit ani tazatele Ing. Cyrila Míku, neuspokojilo ani mě a nemůže uspokojit nikoho, kdo má aspoň základy právního vědomí. Navíc jde o stanovisko svým způsobem nebezpečné, protože pojato do důsledku, umožňovalo by v okruhu vymezeném veterinárním opatřením usmrcovat černou zvěř komukoli.
Zkusme tedy zkoumat, v čem je stanovisko chybné, v čem je nebezpečné, a zkusme najít i správnou odpověď.

PROČ NEJDE O KRAJNÍ NOUZI
Krajní nouze je definována § 28 trestního zákoníku:
(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem.
(2) Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.
Podstatné je, že nebezpečí musí hrozit bezprostředně. K tomu se vyslovil i Nejvyšší soud České republiky například v rozhodnutí 11 Tdo 1233/2016:
Úmysl při jednání v krajní nouzi zahrnuje všechny její podmínky, zejména že existuje přímo hrozící nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákoníkem, které nelze za daných okolností odvrátit jinak a které ten, komu nebezpečí hrozí, není povinen snášet. Nebezpečí musí hrozit zájmu chráněnému trestním zákoníkem a musí hrozit přímo, bezprostředně. Podmínkou krajní nouze rovněž je, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak (tzv. subsidiarita). O krajní nouzi však nejde, je li následek způsobený odvracením nebezpečí zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (tzv. proporcionalita). Rozhodující pro hodnocení vybočení z mezí krajní nouze je, zda bylo toto nebezpečí možno odvrátit jinak nebo zda způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.

Obdobně 7 Tdo 272/2016:
Krajní nouzí se rozumí stav, při němž je možné chránit zájem, který zároveň chrání trestní zákon, jen tím, že se obětuje jiný takový zájem. Podstatou krajní nouze je střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů v tom smyslu, že jednomu zájmu hrozí porucha, která může být odvrácena pouze tak, že dojde k porušení jiného zájmu. Jednáním v krajní nouzi se odvrací nebezpečí, jemuž je vystaven zájem chráněný trestním zákonem. Nebezpečím se míní možnost vzniku poruchy takového zájmu. Nebezpečí musí hrozit přímo, to znamená bezprostředně v tom smyslu, že vývoj událostí spěje k okamžitému vzniku poruchy. Přímo hrozící nebezpečí se vyznačuje tím, že se rychle naplňují všechny podmínky potřebné k tomu, aby porucha nastala, a že ke vzniku poruchy zbývá již jen naplnění minima podmínek. Znakem krajní nouze je její subsidiarita. To znamená, že za daných okolností konkrétního případu nelze nebezpečí, které přímo hrozí chráněnému zájmu, odvrátit jinak než právě porušením jiného chráněného zájmu.

Bezprostřední nebezpečí nákazy chovu domácích prasat a prasat ve velkochovech v případě odstřelu divočáků na Zlínsku zdaleka neplatí u všech policejními odstřelovači zastřelených prasat divokých. Nebylo sice publikováno, u kolika zastřelených kusů byl AMP zjištěn, je však nesporné, že zdaleka ne u všech. U těch, u nichž zjištěn nebyl, přímé nebezpečí zcela jistě nehrozilo, jejich odstřel je sanitárním opatřením v rámci veterinárního zákona. Dokonce i u nakažených prasat je sporné, nakolik šlo o skutečně bezprostřední ohrožení chráněného majetku, domácích chovů a velkochovů prasat, tedy stav, kdy bez odstřelu toho kterého konkrétního divočáka by k takové nákaze příslušného – a navíc toho kterého konkrétního – chovu došlo.

Jistě hrozilo nakažení dalších kusů černé zvěře, a tudíž šíření nákazy, ale je třeba připomenout, že volně žijící zvěř je „res nullius", tedy věc ničí. Viz k tomu § 1046 odst. 1 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku: Divoké zvíře je bez pána, dokud žije na svobodě. Přisvojit si zvěř může až ten, kdo ji řádně ulovil. Majetku bez vlastníka však v rámci krajní nouze sotva lze poskytovat ochranu.
Pokud by skutečně šlo o krajní nouzi, bylo by možné naverbovat nejen policejní odstřelovače, ale i sportovní střelce, a vůbec každého, kdo má doma zbraň, a umožnit jim ve vymezené oblasti volný odstřel prasat divokých, neboť podmínky krajní nouze neplatí jen pro policii, ale platí obecně, tedy pro každého. Takový důsledek si autor stanoviska MZe zřejmě neuvědomil a zcela jistě si jej nepřál.

NE LOV, NÝBRŽ NIČENÍ VĚCI
Vraťme se však k dotazu Ing. Míky, který se pozastavuje nad tím, že policejní odstřelovači loví. Nejde o lov zvěře, ale o ničení věci!
Podle § 2 písm. h) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, se právem myslivosti rozumí souhrn práv a povinností zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo nalezenou uhynulou zvěř, její vývojová stadia a shozy paroží, jakož i užívat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků.

V souvislosti s policejními odstřelovači nejde o lov, protože zastřelenou zvěř musejí odevzdat ke zničení, nemohou a nesmějí si ji ponechat. Pravda, ponechat si ji nesmějí ani myslivci, každý však z jiného zákonného důvodu. Jak řekl Ústavní soud České republiky: „Podstata myslivosti směřuje k naplnění ústavního cíle – ochrany zvěře jako přírodního bohatství a k tomuto základnímu cíli přibývá ještě další cíl v podobě ochrany myslivosti jako národního kulturního dědictví." (Pl. ÚS 34/03.) Myslivci tedy odstřelem černé zvěře, u níž hrozí nebezpečí nákazy, plní svůj základní úkol, vyplývající ze zákona o myslivosti a jeho výkladu ústavním soudem. Zvěř ve vymezené oblasti musejí odevzdat na základě opatření Státní veterinární správy, která má, jak vyplývá z § 54 a 55 zákona č. 166/1999 Sb., veterinárního zákona, ve vztahu k předmětu našeho zkoumání zejména tato oprávnění:
– vymezení ohniska nákazy, ochranných pásem a pásem dozoru, výstražné označení, popřípadě i střežení ohniska nákazy;
– nařízení zneškodnění, popřípadě omezení výskytu zdrojů nákaz zvířat s přírodní ohniskovostí;
– odůvodňují li to okolnosti konkrétního případu, mohou být nařízena i jiná opatření odpovídající veterinárním požadavkům a poznatkům veterinární vědy.

Policisté nejednají v krajní nouzi, ale postupují ve shodě s ustanovením § 37 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Pro účely tohoto článku je vhodné toto ustanovení ocitovat celé:
37
Zajištění, odstranění a zničení věci
(1) Policista je oprávněn věc zajistit, popřípadě odstranit, je li důvodné podezření, že představuje bezprostřední závažné ohrožení života, zdraví, majetku nebo životního prostředí, a nelze li toto ohrožení odstranit jinak.
(2) Nelze li ohrožení odstranit postupem podle odstavce 1, je policista oprávněn věc zničit, zejména je li důvodné podezření, že obsahuje výbušninu.
(3) Nebrání li tomu právní důvod, vydá policie zajištěnou věc bez zbytečného odkladu tomu, o jehož právu na vydání věci není pochyb, nebo oprávněnou osobu vyrozumí o možnosti věc převzít. Při pochybnostech policie uloží věc do své úschovy a osobu, která si na vydání věci činí nárok, poučí o možnosti uplatnit tento nárok v řízení ve věcech občanskoprávních.
(4) Je li nebezpečí, že se věc, která nemohla být vydána podle odstavce 3, zkazí, prodá se a získané peněžní prostředky se uloží do úschovy policie.

Není pochyb o tom, že divočáci ve vymezené oblasti představují bezprostřední závažné ohrožení životního prostředí právě tím, že šíří nákazu mezi sebou navzájem, a odtud pak vyplývá další, vzdálenější nebezpečí nákazy chovů domácích prasat, tedy ohrožení majetku. Důležité je, že zničit věc tímto způsobem, tedy odstřelit kus černé zvěře, dosledovat a předat ho k dalšímu opatření, tedy k likvidaci, mohou právě jen policisté, a to i tehdy, když nejsou – jak jsme si ukázali – splněny podmínky krajní nouze.

Uvedené ustanovení v původním zákoně o Policii České republiky z roku 1991 nebylo. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení uvádí:
Zajištění, odstranění a zničení věci
Toto nové ustanovení podrobně upravuje postup policistů v případech, jež se dnes řeší prostřednictvím institutu krajní nouze, tedy v případech, ve kterých je podezření, že se na určitém místě nachází věc, která by mohla ohrozit životy nebo zdraví osob, způsobit škodu na majetku nebo životním prostředí (typicky nástražný výbušný systém, nebezpečné chemikálie apod.), a toto nebezpečí je nutné okamžitě odstranit.
V prvé řadě má policista povinnost věc odstranit, resp. přemístit na místo, kde toto nebezpečí nehrozí, v neodkladných případech je však oprávněn takovou věc zlikvidovat.
Nedílnou součástí je dále stanovení postupu dalšího nakládání s takto zajištěnou věcí (pokud se nebude postupovat podle trestního řádu). Při tom se vychází z toho, že takovou nebezpečnou věc by měla mít v úschově policie – není namístě ji předávat do úschovy soudu nebo obecnímu úřadu. Zároveň není vhodné po policii požadovat, aby takové věci uschovávala dlouhodobě – bylo by to spojeno s neúměrně vysokými náklady (technické i personální zajištění bezpečnosti). Z tohoto důvodu jsou návrhem zákona stanoveny podmínky pro to, aby v určitých případech nebezpečná věc propadla státu (ten by mohl věc na vlastní náklady zlikvidovat, popřípadě prodat, je li to vzhledem k povaze věci možné).
Uvedené ustanovení bylo zařazeno právě proto, že ne vždy v takových případech byly splněny podmínky krajní nouze, za jejichž existence by jinak měl právo odstranit nebo zničit takovou věc každý.

KDY JE PRASE DIVOKÉ VĚC
Nakonec zbývá vyložit, proč je i prase divoké za těchto okolností věcí. Podle § 494 občanského zákoníku má živé zvíře zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.

Jistě by bylo bývalo vhodné, kdyby zákonodárce v rámci novelizace desítek předpisů souvisejících s přijetím nového občanského zákoníku pamatoval i na novelu policejního zákona, jako na to pamatoval např. v zákoně trestním. Srovnej k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu 6 Tdo 1014/2015:
Přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku lze spáchat i na živém zvířeti. Při výkladu zákonného znaku „cizí věc" se použije § 134 tr. zákoníku, podle něhož se ustanovení o věcech vztahují i na živá zvířata. Ustanovení § 494 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se zde neuplatní, neboť § 134 tr. zákoníku s ním není v kolizi, poněvadž neztotožňuje věc v právním smyslu a živé zvíře, ale pouze stanoví, že příslušná ustanovení trestního zákoníku je nutno vztáhnout i na živá zvířata.

Je však zřejmé, že i tak se ustanovení § 37 policejního zákona vztahují i na živá zvířata, pokud ohrožují jiný zájem než na bezprostřední ochraně života a zdraví lidí. V takovém případě ochrany lidí je totiž policista podle jiného ustanovení oprávněn proti zvířeti použít střelnou zbraň za podmínek § 56 písm. h), tedy ke zneškodnění zvířete ohrožujícího život nebo zdraví osoby. Je třeba zdůraznit, že ani zde nemusejí být splněny podmínky krajní nouze (tedy podmínek, kdy by zbraň vůči zvířeti mohl použít každý), nemusí tedy jít o ohrožení bezprostřední. Policista tak může např. zastřelit lišku jevící známky vztekliny i na liduprázdné silnici uprostřed noci. Výklad tohoto ustanovení by však již překračoval téma příspěvku.

ZÁVĚR
Závěrem je tedy možné říci, že policejní odstřelovači zákon o myslivosti neporušují, neboť zvěř neloví, ale zneškodňují věc, která skutečně bezprostředně ohrožuje životní prostředí. Nejednají v krajní nouzi, jak její podmínky mylně vykládá MZe, neboť pokud by podmínky krajní nouze splněny byly, mohl by usmrcovat v dané oblasti černou zvěř kdokoli. Jsem si samozřejmě vědom toho, že tento příspěvek sotva přiměje MZe ke změně již jednou přijatého a nedostatečně promyšleného stanoviska. Může však alespoň u čtenářů Světa myslivosti dopomoci k pochopení právní úpravy a snad odradit ty, kteří by třeba i v dobrém úmyslu chtěli pomoci myslivcům v odstřelu černé zvěře, když je v oblasti ta „krajní nouze".

Článek vyšel ve Světě myslivosti č. 3/2018

Ilustrační foto: Jaroslav Vogeltanz