Složitost vývoje účinné vakcíny proti AMP spočívá v pochopení komplikované imunologie choroby a obranných mechanismů, které však dosud nebyly z větší části prozkoumány. Je dána složitostí viru a množstvím různých proteinů podmiňujících procesy protilátkové a buněčné imunitní reakce. Je známo, že prasata, která přežijí infekci AMP, vykazují odolnost vůči infekci homologním (shodným) kmenem nebo některými příbuznými izoláty viru. Tyto poznatky potvrzují existenci chráněnosti po prodělané infekci, která je kombinací buněčné a protilátkové odezvy. Je známo, že protilátky v séru nemají plnou neutralizační schopnost in vitro a při pasivním přenosu jsou schopny zmírnit průběh infekce, nástup klinických projevů a úroveň virémie. Protilátky spíše plní podpůrnou funkci v mechanismu buněčné imunity.

CESTA K VAKCÍNĚ
Počátek snah o vývoj vakcíny proti AMP spadá do 60. let minulého století. Dosud ověřované přístupy zahrnují inaktivovaný (umrtvený) virus, rekombinantní proteiny či peptidy, virové vektory pro zavedení antigenu a živé atenuované (oslabené) vakcíny. Do současné doby však ani jediný z těchto experimentálních záměrů nedosáhl dostatečného potenciálu pro komerční produkci.

Inaktivované vakcíny
Až dosud ověřované pokusy o vakcíny s inaktivovaným virem s použitím různých nosičů nevedly ke vzniku chráněnosti, což ve vztahu k významné roli buněčné imunity není překvapující. Byla dokonce pozorována možnost akcelerace infekce v přítomnosti protilátek. Selhání těchto pokusů je dáno vysokou komplexitou viru, který obsahuje více než 54 strukturálních proteinů v různých vrstvách virové částice, existencí dvou infekčních forem viru (vnitrobuněčné a mimobuněčné) a nemožností dosáhnout neutralizace viru v primární infekci.

Subjednotkové vakcíny
Obecně jsou tyto vakcíny založeny na umělé produkci proteinové části viru, která dokáže při podání v injekční formě vyvolat tvorbu protilátek proti tomuto antigenu schopných neutralizovat virus v případě infekce. Hlavní problém spočívá v tom, že v genomu viru AMP je zakódováno až 167 proteinů, jejichž funkce nejsou zdaleka zmapovány, a je velmi obtížné vybrat použitelné kandidátní antigeny pro subjednotkové vakcíny. Současný stav vývoje na principu DNA nebo subjednotkové vakcíny tedy neposkytuje reálnou šanci na úspěch v dohledné době.

Živé atenuované vakcíny
Prvotní pokusy s laboratorně oslabeným virulentním kmenem v 60. letech ve Španělsku a Portugalsku a následným použitím v terénu vedly ke vzniku chronických forem AMP a byly definitivně ukončeny. Současné experimenty s využitím přirozeně nepatogenních terénních kmenů OURT88/1 a NH/P68 naopak vykazují nadějné výsledky. Imunizovaná zvířata byla chráněna před infekcí příbuzným virulentním kmenem a částečná chráněnost byla zjištěna při infekci heterologním kmenem. Úroveň ochrany se pohybovala mezi 66–100 % v závislosti na pokusných zvířatech, způsobu podání a výši dávky a použitém pokusném kmeni. Byly však zaznamenány vedlejší negativní efekty ve formě postvakcinačních reakcí různých klinických projevů včetně úhynu pokusných zvířat. V nejlepším případě vakcinovaná prasata nevykazovala klinické příznaky s výjimkou přechodné horečky a omezeného vylučování viru v nosním sekretu.

Rekombinantní vakcíny z virulentních a atenuovaných kmenů
Rekombinantní vakcíny jsou založené na geneticky upravených původně virulentních nebo přirozeně nepatogenních kmenech viru. Úprava spočívá v odstranění jednoho nebo více specifických genů odpovědných za některé vlastnosti viru – například za překonání imunitních mechanismů, schopnost vyvolávat určité klinické projevy či úhyn zvířat, které se takto mohou stát nepatogenními. Současné studie prokázaly, že vícečetné mutace mohou ovlivnit imunogenitu upraveného viru.
Snahy o zdokonalení bezpečnosti atenuovaných kmenů OURT88/1 a NH/P68 odstraněním vybraných genů vedly k protichůdným výsledkům. Ztráta genů odpovědných za virulenci a klinické projevy a genu působícího jako inhibitor interferonu snížila schopnost těchto kmenů chránit proti infekci, na druhé straně však tito mutanti vykazovali dobrou úroveň ochrany (60–100%) při experimentální infekci virulentním kmenem Armenia 2007. I takto upravené kmeny však stále vykazují vedlejší efekty, projevující se artritidou a nekrotickými ložisky u většiny vakcinovaných prasat, což omezuje jejich potenciální komerční využití.
Hlavní antivirový mechanismus, produkce interferonu typu I (protein nespecifické imunity působící v protivirové obraně), je pro oslabení kritický a je obtížné najít rovnováhu mezi dostatečnou replikací (pomnožením) viru a efektivní imunitní odpovědí bez vedlejších klinických projevů.

POTENCIÁLNÍ KANDIDÁTI NA VAKCÍNU DOSAŽITELNOU V NEJBLIŽŠÍ DOBĚ
Na základě současných poznatků se jako nejblíže dosažitelná jeví vakcína založená na živém atenuovaném viru, a to jak přirozeně avirulentních izolátech, tak geneticky modifikovaných virulentních kmenech, které v experimentech dosahovaly až 100% chráněnost. Bylo ověřeno, že genetickou manipulací cílenou na vybrané geny je možné zvýšit bezpečnost vakcíny a rovněž dosáhnout solidní chráněnosti i před heterologními kmeny viru. Na základě dosavadních zjištění je výsledný efekt odstranění genů na oslabení a schopnost vyvolat reakci obranného systému v první řadě závislý na výchozím kmeni viru.
Dosavadní výsledky výzkumu by měly být nyní finalizovány v projektu financovaném Evropskou komisí, která takto podporuje snahy o vyvinutí vakcíny proti AMP vypsáním soutěže v rámcovém programu HORIZONT 2020 v části otevřené výzvy Udržitelná bezpečnost potravin pod názvem „Vakcína proti africkému moru prasat" s podporou až 10 milionů eur. Termín pro podání návrhů je 28. říjen 2018. Soutěže se účastní konsorcia složená z výzkumných organizací, farmaceutických firem a chovatelských společností, z nichž každé disponuje jedním nebo více kandidátními kmeny viru. Předpokládá se i účast států mimo EU postižených AMP. Návrhy projektů budou založeny na již probíhajícím nebo budoucím výzkumu podporovaném Evropskou komisí s cílem vyvinout pilotní vakcínu a diferenciační test. Vakcína má být cílena pro použití u domácích prasat i u černé zvěře. Pro použití u prasat divokých je nutné vyvinout orální formu podání vakcíny, u které je základním požadavkem stabilita ve vnějším prostředí a atraktivita návnady pro všechny věkové kategorie cílových živočichů. Za předpokladu existence použitelné vakcíny lze v tomto případě využít zkušenosti z vakcinační kampaně proti klasickému moru prasat.
Pro případné komerční využití ve formě registrované vakcíny je třeba dořešit její bezpečnost (neškodnost a genetickou stabilitu), možnost diferenciálního odlišení vakcinovaných zvířat, velikost dávky a formu podání a zejména účinnost ověřenou v dlouhodobých experimentech. Takové experimenty jsou nejen vysoce nákladné, protože musejí být prováděny v zařízeních s vysokou úrovní zabezpečení (BSL3), ale i časově náročné.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že předpoklady úspěšného řešení existují a perspektiva dlouho očekávané a potřebné vakcíny se tímto reálně přibližuje. Podle dostupných informací se však doba dosažení cíle ve formě schválené vakcíny pro komerční produkci splňující všechny legislativní podmínky odhaduje na osm až deset let.
Autoři:
MVDr. Pavel Barták, Ph.D.
MVDr. Petr Václavek, Ph.D.
Státní veterinární ústav Jihlava
Národní referenční laboratoř pro KMP a AMP

Článek vyšel ve Světě myslivosti č. 8/2018